Ve svém nedávném příspěvku USA
vzhledem k investicím málo spoří, cla jim nepomohou jsem se snažil upozornit
na problém nedostatku úspor Američanů vzhledem k jejich investičnímu
apetitu. Tento znak vnitřní makroekonomické nerovnováhy se pak odráží
v nerovnováze vnější v podobě deficitu na běžném účtu platební bilance.
Z něj drtivou většinu tvoří schodek v zahraničním obchodě, který je
trnem v oku prezidenta Trumpa.

Deficit na běžném účtu platební bilance je financován
zahraničními investory, kteří nakupují americká aktiva jako například akcie
či dluhopisy. A to zejména za dolary, které zbytek světa získal za své vývozy
do Spojených států. Tímto mechanismem se americká měna nadále drží nejenom
v rezervách centrálních bank po celém světě.

Pozici světové rezervní měny dala do vínku v podstatě
konstrukce Bretton-Woodského měnového systému, který byl nastolen po skončení
2. světové války. Jednalo se o systém pevných měnových kurzů, kdy měny účastnických
zemí byly pevně navázány na americký dolar. Ten byl zároveň jedinou měnou, která
byla oficiálně směnitelná za zlato v daném kurzu. Takto významná pozice
dolaru znamenala, že centrální banky měly přímou motivaci držet dolar ve svých
rezervách, aby ho mohly využít pro případ intervencí na udržení pevného
měnového kurzu.

Kolaps systému na počátku 70. let a přechod k systému
volnějšího měnového uspořádání znamenal reálnou hrozbu, že dolar o svou pozici
přijde. A právě do tohoto období lze datovat počátek trendu, kdy se americký
zahraniční obchod dostal do deficitu, ze kterého se dodnes nedostal a díky
kterému nadále emituje dolary do zbytku světa. Na tom se v 70. letech
podepsala i ropná krize a petrodolarová dohoda, že se ropa bude prodávat výhradně
za dolary.

A co z toho měly a mají Spojené státy? Předně seigniorage,
nebo-li rentu z emise měny, zajištěnou výše zmíněnou poptávku po amerických
aktivech, což ve finále znamená nižší tržní úrokové sazby a levnější financování,
deficit běžného účtu není doprovázen oslabováním měny a firmy ani domácnosti
nečelí devizovému riziku, platby do a ze zahraničí realizují ve své domácí
měně. A pak je tu samozřejmě geopolitický rozměr – dolarový systém umožňuje
přes platební systém SWIFT omezovat přístup k financím zemím, které
nějakým způsobem porušují mezinárodní pravidla.

Otázkou nyní je, zda je pozice amerického dolaru jako světové
rezervní měny a zároveň měny bezpečného přístavu ohrožena. Aktuální vývoj
na finančních trzích ukazuje, že investoři jsou zmatení a spíše se obrací
k tradičnímu bezpečnému přístavu – ke zlatu.