Podíl EU na globálních emisích oxidu uhličitého klesl mezi lety 2017 a 2023 z 8,66 % na 6,64 % (viz graf níže). Do roku 2030 její podíl pravděpodobně klesne pod 5 %, i pokud nebudou uplatněna žádná nová opatření v této oblasti, například emisní povolenky pro domácnosti nebo uhlíkové clo.

Opravdu velcí znečišťovatelé jako Čína či USA své klimatické závazky totiž neplní.

Čína hrubě neplní závazky Pařížské klimatické dohody soustavně od roku 2020, jak konstatuje finský institut CREA. Spojené státy od ní s nástupem Trumpovy administrativy rovnou odstoupily.

Dává tedy ekonomický smysl, aby EU se všemi svými novými klimatickými opatřeními přestala, pozastavila je, a pokračovala v jejich zavádění až tehdy, začne-li její zmíněný globální podíl narůstat, byť třeba jen nepatrně. Protože to bude příznak, že i ostatní ekonomiky s ní v tempu ozeleňování a/či likvidace průmyslu srovnaly tempo.

Uvažme, že obnovitelné zdroje jsou z hlediska evoluce energetiky v jistém smyslu krokem zpět. Lidstvo dlouho budovalo řiditelné zdroje elektřiny, ale nyní se otáčí – pod vlivem zelené ideologie – k těm neřiditelným. Které ale stejně, právě proto, vyžadují zálohu, zhusta fosilní.

Neřiditelnost, tedy závislost na rozmarech počasí, také zvyšuje nároky na přenosovou soustavu. Tedy vyžaduje další obrovské investice, v rámci EU se dle nedávné analýzy agentury Reuters odhadují na 22 bilionů korun. To je skoro trojnásobek ročního výkonu české ekonomiky! A také cena, za niž by bylo možné postavit více než 100 nových jaderných bloků v ceně, za niž jihokorejská strana slibuje postavit ty dukovanské.

Hrozí tedy, že výsledkem přepjaté, zideologizované otočky EU vstříc obnovitelným zdrojům, kterou neuskutečňuje řádný jiný ekonomický celek světa, bude hlavně jen všeobecné zdražování, deindustrializace a blackouty, s prakticky žádným příznivým dopadem na globální klima.

Lukáš Kovanda, Ph.D.

Hlavní ekonom, Trinity Bank