Již 5 let hospodaření České republiky každoročně končí s
trojmístným miliardovým deficitem, a přitom stále nejsme u konce. Jen za zmiňované
období tak v souhrnu deficity přesáhly 1 707 miliard korun. Na
financování schodkového hospodaření si Česká republika musí půjčovat
prostřednictvím vydávaných dluhových nástrojů. Ke konci roku 2024 celková
korunová hodnota státního dluhu dosáhla přes 3 365 miliard korun, přičemž náklady
na jeho obsluhu (primárně tedy na výplatu úroků) dosáhly výše 88,5 miliard
korun. Zadlužování však neustále roste, dle pro letošek loni schváleného
státního rozpočtu se tak náklady na obsluhu dluhu mají zastavit již těsně pod
hranicí 100 miliard korun.
Aktuálně v pondělí Ministerstvem financí zveřejněný
návrh rozpočtu pro rok 2026 počítá s danými výdaji v příštím roce již
ve výši takřka 110 mld. Kč. Daňoví poplatníci tak budou muset na
financování dluhu zaplatit vlastně každý den na úrocích již přes 300 miliónů
korun (přesněji 309 mil. korun). A není všem dnům konec, když samotný
rozpočet pro příští rok má dosáhnout dalšího deficitu, tentokrát ve výši 286
miliard korun.
Aktuální předvolební kampaň přitom naznačuje, že dočkat se od
„kohokoliv“ vyrovnaného rozpočtu se jeví již jako fata morgána. Lákání oveček je
totiž ve svém principu opět značně založeno na „rozdávání“ ze strany státu,
nehledě na to, že to ve svém důsledku stejně zaplatí právě sami voliči. Jak
známo peníze totiž nerostou na stromech, ale je třeba se pro ně ohnout na ulici.
Tedy poslední citát reálně říká, že pro získání prostředků je zkrátka třeba
něco udělat. Ze strany státu by primárně pro to měly být vytvořeny především stabilní
podnikatelské podmínky. Ať už například v podobě dlouhodobé daňové
politiky, právního prostředí, spravedlivého konkurenčního prostředí či nízké
administrativní zátěže.
Proč je neustálé navyšování deficitů nebezpečné? Níže pár
postřehů:
- Politický
populismus – mnoho deficitů nevzniká z nutnosti, ale právě z
krátkodobých politických slibů. Namísto strukturálních reforem se často
volí jednoduchá řešení: vyšší výdaje, plošné dávky, nové dotace. - Efekt
sněhové koule – každý nový deficit znamená další úroky, které je třeba
splácet. V čase se stát dostává do pasti, kdy si musí půjčovat nejen na
výdaje, ale výrazně i na splátky předchozích dluhů. - Vytlačování
soukromého sektoru – rostoucí emise státních dluhopisů zvyšují
poptávku po kapitálu, a tím i úroky. Firmy i domácnosti pak čelí dražším
půjčkám, což omezuje investiční aktivitu. Své samozřejmě sehrává nastavení
úrokových sazeb ze strany centrálních bank. Jak známo, domácí ČNB se
poměrně logicky se snižováním sazeb pokračovat příliš nechce. Stát si
zkrátka v posledních letech musí půjčovat mnohem dráže, než tomu bylo
v minulé dekádě. - Ztráta
fiskální suverenity – čím více prostředků jde na obsluhu dluhu, tím
méně jich zůstává pro rozvojové projekty, infrastrukturu nebo sociální
politiku. V době krize se pak prostor pro možné „prorůstové kroky“
dramaticky zúží. - Mezigenerační
nespravedlnost – dnešní deficity jsou vlastně vystavované účty, které
budou muset platit budoucí generace. Stát spotřebovává zdroje, které ještě
nebyly vytvořeny. - Inflační
riziko – dlouhodobé financování deficitu může v kombinaci s expanzivní
fiskální politikou zvyšovat tlak na růst cen a tím podkopávat životní
úroveň obyvatel. Státu totiž nezbude než zvyšovat daňovou zátěž, což dále
prodražuje cenu práce. Vzpomeňme například jen rostoucí odvody pro OSVČ,
které se za posledních 10 let prakticky zdvojnásobily. Osoby samostatně
výdělečně činné tak logicky navyšují ceny za své služby a tím podporují
inflaci.
Zahraniční příklady přitom
ukazují, že disciplinovanější hospodaření není utopie. Některé státy si jako
politickou prioritu stanovily dlouhodobě zdravé veřejné finance a dokázaly
udržet dluh pod kontrolou. Zmínit lze například skandinávské země. Česká
republika má zkrátka také možnost volby – buď pokračovat v cestě snadného populistického
zadlužování, nebo zahájit skutečnou konsolidaci, která nebude populární, ale
jediná může přinést stabilitu.