Často dnes slýcháme, žeČeskose poruské invazinaUkrajinudokázalo rychle zbavit závislosti naruském plynu. U nepoučené veřejnosti tak vzniká dojem, že vlastně až doroku 2022jsme byli plně závislí naruském plynua pak se od ně dokázali střelhbitě odpojit – z temnot se zlomově dostali na světlo. To je však jen taková pohádka.Dataa fakta poskytují docela jiný obrázek.

Vždyť v tomto měsíci, v prosinci2024, přichází do Česka více než 95 procent veškerého dováženéhoplynuz východního směru, zeSlovenska, ukazujídatastátníhopodniku Net4Gas. O měsíc dříve, v listopadu, nebyla situace příliš odlišná.Plyn, který do Česka proudí zeSlovenska, je ponejvíceruskéhopůvodu. Čili, drtivá většinaplynu, který dnesČeskodováží, pochází zRuska.

Českovšak nemá žádný přímý kontrakt sRuskem. Takže dodávkaruského plynudo Česka se uskutečňuje přes zprostředkovatele. Takto se do Česka může dostat ruskýplyn, který původně nakoupilaslovenskánebomaďarskástrana, jejichžstátníplynárenské podniky mají již s ruskýmvývoznímmonopolem,Gazpromem, přímý kontrakt. To nic nemění na tom, že Česko, tedy jeho dodavatelé,domácnostiafirmy, platí zaplynv konečném důsledku Rusku. 

Pokud se zaměříme na to, jaká byla situace před pěti nebo desetilety, shledáme, že se příliš nelišila. Ani tehdy Česko nemělo přímý kontrakt s Ruskem. (Ten poslední se uzavřelroku 2006, kdy se o čtyřirokydříve do rukouněmeckéRWEprivatizovaný Transgas dohodl sGazpromemtak nevýhodně, že již v první polovině minulého desetiletí daný kontrakt stejně nebyl aktivní.)

Bylo ovšem ve vleku dění naněmeckémtrhu. Vroce 2019totiž ještě odebíralo ruský plyn nikoli skrzeSlovenskojako nyní, nýbrž právě skrzeNěmecko. Převážněněmečtízprostředkovatelé před pětiletyzískávali ruský plyn prostřednictvím potrubíNord Stream. Následně jeho část nechávali poslat i do Česka.    

Jinými slovy, stejně jako před pětiletyi v těchto měsících má Česko svůj plyn takřka výhradně z Ruska. Nyní však putuje z východu, přes východní zprostředkovatele, zatímcoroku 2019ruský plyn putoval do Česka ze západu (přesněji, ze severozápadu), skrze hlavně německé zprostředkovatele. 

Dokonce ani před deseti lety,roku 2014, nebyla situace příliš jiná. V té době sice ještě platil přímý kontrakt na dovoz norskéhoplynu, uzavřenýroku 1997na dvacetlet, nicméně se pomalu vyčerpával. A hlavně: o norský plyn šlo převážně jen obchodně, ve skutečnosti i plyn označovaný jako norský byl původem z Ruska. Věc ale byla v režii opět převážně německých zprostředkovatelů. To je podstatné. Česko prakticky v celém uplynulém desetiletí dováželo takřka výhradně ruský plyn proto, že se jednalo o rozhodnutí převážně německých zprostředkovatelů. Ti měli sGazpromembuď přímý, dlouhodobý kontrakt, nebo byl ruský plyn z jejich hlediska prostě cenově nejvýhodnější.  

Kdyby už před deseti a více letyNěmeckozbudovaloterminályna zkapalněný plán, jak tak překotně činilo po invazi Ruska naUkrajinu, proudil by už v uplynulém desetiletí do Česka nejen ruský plyn, potenciálně plyn norský, nýbrž i plyn právě z těchtoterminálů, tedy z celéhosvěta. 

Takže už před deseti a více lety Česko nebylo na ruském plynu samotném o nic více závislé než dnes. Plynovodní infrastruktura na území Česka už tehdy umožňovala, abyČeskárepublika dovážela plyn klidně z celéhosvěta. Pokud tedy bude Němec chtít.

Česko se zkrátka spolehlo na prozíravost Německa a dalších zmíněných západoevropských zemí. Když tyto země hodlaly svůj dovoz ruského plynu ještě dále navyšovat, prostřednictvím budovanéhoplynovodu Nord Stream 2, ani Česko příliš nevidělo důvod zaběhlýstavvěcí měnit.

Dnes se jasné, že takoví Poláci byli prozíravější než Němci a další západoevropské země, a nakonec i než Česko, když si zbudovali plynovodní napojení na norská naleziště v Severním moři, tedy potrubí Baltic Pipe, spuštěnéroku 2022. 

Poláci ale přece jenom byli objektivně motivovanější než Češi takové potrubí zbudovat. Dalo jim vlastně přímé napojení naNorsko. Což umožňuje prostý fakt, žePolskomá přístup k moři. Na rozdíl od Česka. I kdyby bylo Česko sebeprozíravější, přímé napojení na norská naleziště jakoPolskomít nemohlo. A to jen zesilovalo jistou – hlavně z dnešního hlediska – odevzdanost nechat dodávky plynu hlavně v rukou Německa. Které hořelo pro plyn ruský. 

Ostatně aniEvropská komiseneměla zásadních námitek.Roku 2017Bruseluznal (zde), že „fungování českého trhu sezemním plynemse v posledních letech zlepšilo. Odroku 2012je lépe propojen se západoevropskými trhy a umožňuje zpětné toky plynu ze západníEvropydoČR.“

Ano, vskutku, už před více než deseti lety Česko samotné nebylo o nic více závislé na ruském plynu než dnes. Mohlo klidně dovážet plyn ze západníEvropy. Jenže ta tehdy – zejménaNěmecko– svůj odběr ruského plynu navyšovala. Takže nepřekvapí, že takřka výhradně proudil i do Česka. Ostatně jako v horké současnosti. Nyní se tak, jak víme, děje s jedinou změnou – a sice že ruský plyn už neproudí jako dříve přes Německo, leč staronově přesSlovensko.

Přesně tak, staronově. Za socialismu nebo ještě i v 90. letech bylo Česko na sovětském, resp. ruském plynu skutečně plně závislé. Tehdy do dnešní České republiky tedy pochopitelně výhradně tekl přes území dnešního Slovenska. K tomuto modelu se v posledním měsíci či dvou Česko vlastně vrátilo. Na rozdíl od doby před zhruba třiceti a více lety dnes ale může klidně, bude-lichtít, brát plyn ze západníEvropy. Což ale není nic nového, tentostavtrvá přes desetlet. 

V čem tedy spočívá ona dramatická změna, jež se měla odehrát po invazi Ruska na Ukrajinu? Změnou jistě je zničení a zneprovozněníplynovodůNord Steam. Změnou je rychlá výstavbaterminálů na zkapalněný plynna německém pobřeží. 

A takovýplynovodSTORK II, který by spojoval Česko s terminálem připolskémpobřeží, a snižoval by závislost na dění v Německu a tamních rozhodnutích, v nejbližších letech nadálestátnebude. A kdo ví, zda vůbec.Polskástranapo zbudování zmíněného potrubí Baltic Pipe už pro další diverzifikaci zdrojů plynu nestojí tolik jako dříve.       

V českém kontextu je zásadní změnou snižování závislosti na ruském plynu, jež se ale odehrávalo hlavně v 90. letech a v prvním desetiletí tohoto milénia. 

Kdokoli vyzdvihuje snižování závislosti na ruském plynu jako záležitost posledních dvou až tří let, až jako přechod ze tmy do světla, vypráví spíše pohádku, než by věrně popisoval skutečnou dějovou linku. 

Vždyť jediný výraznější realizovaný krok české strany, který se v oblasti zásobování země plynem odehrál po ruské invazi na Ukrajinu, představuje několikaleté pronajmutí kapacity v terminálu nazkapalněný plynv Nizozemsku. Tam loni desítky tankerů přivezly plyn, který by pokryl zhruba třetinu ročníspotřebyČeské republiky.