Je zřejmé, že současná americká vláda vnímá obchodní deficity jako něco, co je pro zemi vyloženě škodlivé. Zbytek světa z jejího pohledu Spojené státy nějak vykořisťuje tím, že jim prodává více, než ony jemu. Je proto žádoucí, aby tyto deficity zmizely a jako hlavní nástroj jsou používány nyní všemožně probíraná cla. V principu bych to nazval špatně zadefinovaným cílem, pro jehož dosažení jsou používány špatné prostředky. Jenže pochybné je i tvrzení, že deficity problémem nejsou.
U podobných diskusí a otázek, pokud je chceme nějak smysluplně uchopit, musíme mít nějaký byť primitivní rámec uvažování o nich. Bez toho se rychle dostaneme do blátivého, nestrukturovaného myšlení, kde je možné skoro vše. Takže vezměme následující jednoduchý model:
Ze země B proudí zboží do země A, opačným směrem ne. Je to možné jen pokud země B zemi A zároveň na toto zboží půjčuje. Pokud by tu nebyla tato druhástranamince, země A by neměla za co nakupovat – neměla by měnu země B potřebnou na nákup jejího zboží. V praxi by pak měna A by prudce oslabovala k měně B a nákupy zboží z B kvůli jehozdražování(v zemi A) by nakonec nedávaly smysl.Obchodnídeficit země A je tak společným dílem obou zemí – té která nakupuje a prodává, té která si půjčuje a která půjčuje.Otázkapak zní, kdy je tentostavrovnováhou a kdy už nerovnováhou (problémem)?
Odpověď je jednoduchá: Ve chvíli, kdy hrozí prudký zlom, krize. Onen směr toku zboží a kapitálu nemůže pokračovat z B do A do nekonečna, protože se kupí závazky a pohledávky. Ale může trvat velmi, velmi dlouho. Ideální je, pokud v A postupně slábne poptávka po zboží z B a/nebo v B postupně slábne ochota půjčovat A. Pak postupně oslabuje měna A k měně B, popřípadě roste náklad půjček v A a tudíž klesá ochota za půjčené kupovat. Vývozy z B do A klesají, to samé platí o toku kapitálu. A směr se obou toků se po čase dokonce převrací – zboží teče z A do B a to umožňuje splácení dluhů A vůči B.
Nyní zpět k USA:
Za prvé, obchodní deficity nejsou na základní rovině problémem proto, že by byly nějakým vykořisťováním. Jedna země má deficity kvůli tomu, že dováží kávu, jiná ropu … a nemá to co dělat s nějakým zneužíváním, ale s tím, na co se kdo specializuje, kde má výhodu apod.
Za druhé, existují takové jevy jako měnové války a intervence, dotace domácího průmyslu, různé skryté obchodní bariéry a podobně. Jejich hlavním, či vedlejším cílem je podpora expertů a tudíž domácí zaměstnanosti. Zde již platí, že na úkor zemí jiných, dovážejících. To je téma týkající se třeba Číny. Problémem se mi zde zdá být to, že její případ někteří Američané považují za obecný jev – vztahují stejnou optiku i na všechny ostatní.
Za třetí, uvedený model ukazuje, že obchodní deficity se mohou stát problémem i v rámci bodu prvního (pokud neexistuje nefér hra bodu druhého). Pokud tedy například řekneme, že obchodní deficity USA (země typu A a to ve velkém) nejsou žádným problémem, říkáme, že onen tok zboží a kapitálu a doposud nahromaděných závazků vůči světu nedosahuje kritických rozměrů. Povšimnout si přitom můžeme, že trhy a ekonomika mají často tendenci místo postupného přenastavení dlouho věc ignorovat, pak se probudit a začít jančit (viz třeba krize platebních bilancí v Evropě).
Paradoxem je nyní trochu to, že ještě nedávno možná Spojené státy skutečně problém v této oblasti neměly – stále mohly mířit k tomu, že někdy v budoucnu se začne situace celkem pokojně převracet výše popsaným způsobem. A mezitím si užívat zájmu zahraničních investorů. Chaos vyvolávaný současnou vládou ale situaci posouvá více směrem k nějakému nepříjemnému zlomu. Protože z bezpečného přístavu A, kterému chtěli půjčovat všichni, se stává přístav méně atraktivní.
Jak jsem tu psal nedávno, americká vláda tak možná dosáhne svého a dokonce cly. I když jiným mechanismem – tím, jak moc kvůli její politice klesne důvěryhodnost USA a jejich schopnost půjčovat si na nákup zahraničního zboží. Přenosovým mechanismem v tomto scénáři by byl dolar a výnosy dluhopisů (ceny půjček).