Riziko je nedílnou součástí bankovnictví a jeho obezřetné řízení je hlavní podmínkou dobře fungujícího bankovního sektoru. Klíčovým rizikem domácího bankovního sektoru je úvěrové riziko, zjednodušeně řečeno schopnost klientů splácet přijaté úvěry. Ta se obvykle zhoršuje v případě problémů v ekonomice a projevuje se zpravidla poměrně rychlým nárůstem selhaných úvěrů (Graf 1). Snižování jejich podílu na celkových úvěrech naopak po odeznění problémů postupuje v čase poměrně pomalu. Když se během dvou let finanční krize (2009 a 2010) podíl selhaných úvěrů více než zdvojnásobil, na předkrizovou úroveň se vrátil až téměř po 10 letech v roce 2019.
Postupný pomalý pokles je odrazem toho, že v životním cyklu úvěrů okamžik selhání nepředstavuje konec příběhu, ale naopak začátek obvykle zdlouhavého procesu vymáhání. Zatímco indikátory úvěrového rizika, jako podíl úvěrů v selhání a pravděpodobnost selhání, patří mezi odbornou veřejností k bedlivě sledovaným, samotný průběh vymáhacího procesu a úspěšnost bank při vymáhání selhaných úvěrů (tzv. míra výtěžnosti), zůstávají poněkud stranou obecného zájmu.
Graf 1 – Podíl selhaných úvěrů na celkových úvěrech
(v %)
Pozn. Objemy selhaných úvěrů obvykle rostou v epizodách ekonomického poklesu, kdy se zvyšuje nezaměstnanost a podniky jsou vystaveny zvýšenému tlaku na svou ziskovost (vyznačené šedou plochou). Například v období globální finanční krize se v letech 2009 až 2010 podíl selhaných úvěrů na celkových úvěrech více než zdvojnásobil.
Tyto informace však mají při řízení rizik zásadní význam, neboť určují konečnou výši úvěrových ztrát bank. Znalost historicky dosažených měr výtěžnosti umožňuje bankám lépe odhadovat jejich budoucí vývoj a modelovat klíčový parametr úvěrového rizika, kterým je ztrátovost ze selhání (LGD). Jeho hodnoty mají dopad na tvorbu opravných položek k úvěrům bankovním sektorem, ovlivňují velikost rizikových vah úvěrových expozic a v konečném důsledku tak působí i na kapitálovou přiměřenost sektoru.
Informace o míře výtěžnosti jsou využívány rovněž Českou národní bankou při hodnocení rizik pro finanční stabilitu či pro zajištění realistických předpokladů v modelech pro makrozátěžové testování bankovního sektoru. Tím mimo jiné přispívají k přesnějšímu rozhodování o vhodném nastavení makroobezřetnostních nástrojů.
Cílem tohoto blogového příspěvku je proto zhodnotit vývoj hlavního ukazatele úspěšnosti vymáhacího procesu, tj. míru výtěžnosti a ukázat, jak se její hodnoty v nedávné minulosti měnily jak z pohledu pozorované skutečnosti, tak i z pohledu očekávání bank v daném čase. Následně se podrobněji podíváme na faktory, které za tímto vývojem stojí, i na to, která portfolia tento vývoj ovlivnil nejsilněji.
Míra výtěžnosti
Zatímco základní informace o vývoji úvěrového rizika jsou součástí pravidelného automatizovaného reportingu bank, informace o úspěšnosti procesu vymáhání jsou sbírány v rámci pravidelného, převážně dvouletého šetření ČNB. Poslední kolo šetření se uskutečnilo letos na jaře. Co se z něj můžeme o vymáhání selhaných úvěrů dozvědět?
Předně je to celkový objem selhaných úvěrů v jednotlivých letech a stav, ve kterém se aktuálně proces jejich vymáhání nachází. K dispozici je členění na tři hlavní úvěrová portfolia, tj. úvěry nefinančním podnikům, úvěry domácnostem na bydlení a úvěry domácnostem na spotřebu. Úvěry nefinančním podnikům tvoří dlouhodobě největší část celkových selhaných úvěrů, i když v posledních dvou letech jejich podíl klesl (z 61 % na 49 %), a to primárně na úkor nárůstu kategorie domácnostem na spotřebu.
U nedávno selhaných úvěrů zpravidla ještě není proces vymáhání ukončen, zatímco u úvěrů s dřívějším datem selhání již bylo vymáhání zpravidla ukončeno (Graf 2, bledě modrá plocha). Poměr selhaných úvěrů v procesu vymáhání k selhaným úvěrům s již ukončeným vymáháním je dlouhodobě největší u podnikových úvěrů (a to i objemově), následují úvěry na spotřebu. Proces vymáhání podnikových úvěrů trvá obecně déle a je komplexnější než u úvěrů na bydlení nebo úvěrů na spotřebu (viz Graf 5).
Graf 2 – Objemy selhaných úvěrů dle kategorie a roku selhání
(v mld. Kč, osa x: rok selhání)
Úspěšnost procesu vymáhání je standardně měřena podílem hodnoty selhaných úvěrů, které banky od dlužníků vymohou zpět, k celkovému objemu selhaných úvěrů, tedy již zmiňovanou mírou výtěžnosti. V závislosti na tom, zda je proces ukončen či nikoli lze zkoumat dvě různé míry výtěžnosti. U selhaných úvěrů s ukončeným procesem vymáhání je již možné sledovat skutečně dosažené míry výtěžnosti, u selhaných úvěrů s probíhajícím procesem vymáhání pak banky uvádějí očekávané míry výtěžnosti. Definovat lze rovněž souhrnnou míru výtěžnosti jako vážený průměr dosažené a očekávané míry výtěžnosti. Dosažené, očekávané i souhrnné míry výtěžnosti dle roku selhání úvěru jsou zobrazeny v Grafu 3.
Graf 3 – Míry výtěžnosti v členění podle roku selhání úvěru
(stav k 31. 12. 2024 v %, osa x: rok selhání)
Za období let 2008 až 2020 vykazuje dosažená míra výtěžnosti (Graf 3 vlevo) přes jistou volatilitu portfolií (zejména u podnikových úvěrů) dlouhodobě rostoucí trend. Do tohoto vývoje se pozitivně promítlo zpřísnění regulace úvěrových standardů (např. limity hypotečních ukazatelů), příznivé hodnoty vybraných makroekonomických proměnných v průběhu vymáhání (nízká nezaměstnanost, ziskovost firem a růst cen nemovitostí), i zefektivnění vymáhacích procesů ze strany bank. V posledních třech letech dosažené míry výtěžnosti mírně klesly, nicméně tento jev je nutné vnímat spíše jako důsledek mimořádně vysoké míry výtěžnosti zaznamenané u pohledávek selhaných během pandemického období let 2020 a2021. Jedním z důvodů byl obezřetný přístup bank při hodnocení úvěrové kvality klientů po ukončení zákonných splátkových moratorií v říjnu 2020, kdy některé z úvěrů byly z opatrnostních důvodů přeřazeny mezi úvěry v selhání, avšak později se ukázaly jako schopné řádného splácení. Podniky zasažené pandemií mohly zároveň využít státem garantované úvěry k překlenutí dočasných výpadků příjmů[1], čímž mohlo dojít k uvolnění vlastních prostředků na umoření dříve nesplácených závazků, což se následně promítlo do vyšší míry výtěžnosti.
Pro očekávanou míru výtěžnosti (Graf 3 uprostřed) obecně platí, že nabývá nižších hodnot než dosažená míra výtěžnosti pro úvěry selhané v daném roce, což odráží obezřetný postup bank při stanovování očekávaných měr výtěžnosti a zohlednění nejistoty spojené s vymáhacím procesem. Průběh očekávané míry výtěžnosti zároveň potvrzuje intuici, že s prodlužující se dobou, po kterou je pohledávka v procesu vymáhání, její očekávaná míra výtěžnosti klesá.
Skutečnost, že očekávané míry výtěžnosti jsou obecně nižší než ty dosažené, se promítá i do poklesu souhrnné míry výtěžnosti v posledních třech letech (Graf 3 vpravo). Významnou část selhaných úvěrů zde stále tvoří ty s dosud neukončeným vymáháním, což zvyšuje váhu očekávané míry výtěžnosti na úkor dosažené. Jinak však souhrnná míra výtěžnosti vykazuje v čase rostoucí trend napříč všemi portfolii, přičemž nejvýrazněji se tento vývoj projevuje u úvěrů na bydlení – u těch se dosažená míra výtěžnosti posunula z úrovně 79 % u úvěrů selhaných v roce 2008 až na téměř 97 % u úvěrů selhaných v roce 2021.
Vývoj míry výtěžnosti napříč šetřeními
Zprůměrujeme-li prezentované míry výtěžnosti z posledního šetření napříč roky selhání úvěru (Graf 2), dostaneme její průměrnou hodnotu pro toto šetření. Tu lze následně porovnat s pěti bezprostředně předcházejícími šetřeními a sledovat tak vývoj úspěšnosti vymáhacího procesu v poslední dekádě.[2]Pohled na vývoj průměrných měr výtěžnosti napříč šetřeními ukazuje Graf 4.
Graf 4 – Vývoj průměrných měr výtěžnosti napříč šetřeními
(v %; osa x: kola šetření)
Pozn.: Míry výtěžnosti jsou váženy objemem úvěrů selhaných za posledních deset let od data příslušného šetření.
Pro podnikové úvěry průměrná dosažená i očekávaná míra výtěžnosti napříč lety roste, byť jen mírně o zhruba 2 p. b. Přesto, že je dosažená míra výtěžnosti dlouhodobě podstatně vyšší než očekávaná, banky zůstávají nadále obezřetné a rozdíl plně nepromítají do hodnot očekávaných. To může u podnikových úvěrů souviset s vysokou volatilitou dosažené míry výtěžnosti (Graf 2 a 3). U úvěrů na bydlení je trend v očekávaných mírách výtěžnosti rostoucí, když průměrná míra vzrostla mezi šetřením z roku 2015 a posledním šetřením z roku 2025 o téměř 14 p. b., z 68 na 82 %. V tomto případě tak banky promítají rostoucí dosažené míry výtěžnosti do očekávaných měr silněji. Dále je také vidět, že vymáhací proces zde probíhá rychle a tedy do výpočtu souhrnné míry vstupují ve vyšším poměru úvěry s krátkou dobou vymáhání, které mají vyšší výtěžnosti. Kombinace rostoucí očekávané i dosažené míry výtěžnosti (zejména od roku 2021) a rychlejšího procesu vymáhání tak má za následek, že souhrnná míra výtěžnosti roste ze všech portfolii nejvýrazněji z 80 % pro šetření z roku 2015 až na 93 % z posledního šetření.
U úvěrů na spotřebu sice platí, že míry výtěžnosti – dosažené, očekávané i souhrnné – vykazují nejvyšší volatilitu, nicméně na delším časovém horizontu mají očekávané míry výtěžnosti tendenci růst. Dočasné přerušení trendu v roce 2021 bylo způsobeno zejména tím, že dvě významné banky[3] kvůli nejistotě spojené s pandemií k 31. 12. 2020 výrazně snížily očekávanou výtěžnost u pohledávek starších než jeden rok. V následujících dvou šetřeních však očekávané míry výtěžnosti opět vzrostly, mimo jiné díky vysoké výtěžnosti dosažené u pohledávek selhaných v pandemických letech 2020 a 2021.
Za zmínku také stojí, že zatímco dosažené průměrné míry výtěžnosti na hypotečním a podnikovém portfoliu jsou podobné, očekávané míry výtěžnosti se u těchto portfolií liší o v průměru 15 p. b. To opět ukazuje na vyšší obezřetnost bank při vyhodnocování výtěžnosti u podnikového portfolia, kde je úspěšnost vymáhání spojena s vyššími nejistotami ohledně majetkové situace dlužníka a právními riziky oproti relativně standardizovanému průběhu u hypoték. Obecně jsou však banky nejvíce obezřetné u spotřebitelských úvěrů, kde rozdíl mezi dosaženou a očekávanou mírou výtěžnosti činí v průměru napříč šetřeními více než 28 p. b.
Co stojí za změnami v mírách výtěžnosti?
Po představení vývoje míry výtěžnosti, která se zejména u portfolia úvěrů na bydlení posunula směrem nahoru, se nabízí otázka, jaké faktory za těmito změnami stojí. Přestože výsledek zřejmě odráží komplexní interakci mnoha faktorů, dostupná data umožňují identifikovat alespoň některé z nich. Patří mezi ně změny v objemech selhaných úvěrů, měnící se rychlost vymáhání, a v případě úvěrů na bydlení i změny ve struktuře selhaných úvěrů z pohledu ukazatele LTV.
Objem selhaných úvěrů
Objem selhaných úvěrů ovlivňuje míru výtěžnosti dvěma kanály. Za prvé, výrazný nárůst objemu selhání může prodloužit dobu vymáhání a přetěžovat kapacity bank na administraci vymáhacího procesu. To bylo možné pozorovat během globální finanční krize a pandemie covid-19, i když ne v takovém rozsahu. S tím jsou spojeny i vyšší administrativní náklady, které míru výtěžnosti snižují. Za druhé, pokud banky prodávají na trhu vyšší objem selhaných expozic, resp. relevantní zajištění, nárůst nabídky tlačí jejich ceny dolů, což se opět negativně promítá do míry výtěžnosti[4].
Jak už bylo zmíněno v úvodu, objemy selhaných úvěrů obvykle rostou v epizodách ekonomického poklesu – největší nárůst selhaných úvěrů byl zaznamenán v období velké finanční krize následované evropskou dluhovou krizí (2008–2011, 2011–2014), v období pandemie covid-19 (2020-2021) a energetické krize (2022). Nicméně lze pozorovat, že nárůst v době pandemie a následné energetické krize byl mnohem mírnější než nárůst v období velké finanční krize. Roční objemy selhaných (zejména podnikových) úvěrů sice přechodně vzrostly (Graf 1, rok 2021), ale zůstaly pod dlouhodobým průměrem, a pokud bychom absolutní objemy vztáhli k celkovému stavu úvěrů, je zřejmé, že podíl selhaných úvěrů narostl během pandemie jen mírně (Graf 1).[5] V posledních dvou letech však mírně vzrostly objemy selhaných úvěrů na spotřebu a dostaly se tak na hodnoty dlouhodobého průměru, což může naznačovat, že v nejbližších letech by mohly dosažené míry výtěžnosti u tohoto portfolia mírně klesnout.
Rychlost vymáhání
Další proměnnou, která umožnuje pochopit vývoj selhaných úvěrů v portfoliu, je rychlost vymáhání, tj. jak dlouho trvá, než je selhaný úvěr zcela či zčásti vymožen a je odepsán z bilance banky. Podíl selhaných úvěrů s ukončeným vymáháním přirozeně roste s dobou, po kterou jsou úvěry postupně vymáhány. Tento vývoj však není lineární. Nejvyšší nárůst úvěrů s ukončeným vymáháním je patrný v prvních třech až čtyřech letech po selhání, v dalších letech roste podíl pomaleji. Tato skutečnost je dána tím, že v případech, kdy vymáhání přechází do složitého právního řízení s nejistotami ohledně zajištění úvěru, dochází k výraznému prodloužení celého procesu, může se snížit hodnota zajištění a vznikají dodatečné náklady, které negativně ovlivňují míru výtěžnosti. Tento vývoj ilustruje Graf 5, který zobrazuje podíl úvěrů s ukončeným vymáhacím procesem na celkovém objemu selhaných úvěrů podle jednotlivých portfolií a šetření, a to v závislosti na počtu let od selhání do referenčního data.
Graf 5 – Rychlost vymáhání napříč jednotlivými koly šetření
(kumulativně vymožený objem selhaných úvěrů v %; osa x: počet let od selhání úvěru vzhledem k referenčnímu datu šetření)
Na údajích z posledního šetření je vidět, že proces vymáhání se oproti předchozím šetřením výrazně zrychlil u portfolia úvěrů na bydlení. Podíl úvěrů s ukončeným vymáháním do pěti let od selhání narostl téměř na 65 %, přičemž v předchozích pěti šetřeních tvořil v průměru jenom kolem 53 %. Naopak u portfolií podnikových úvěrů a úvěrů na spotřebu tvoří podíl úvěrů s ukončeným vymáháním do pěti let od selhání jenom 47 %, respektive 53 %, a nachází se tak mírně pod průměrem předchozích pěti šetření.
Zaostřeno na portfolio úvěrů na bydlení
Z porovnání vývoje míry výtěžnosti napříč šetřeními je patrné, že největší posun nastal u portfolia úvěrů na bydlení. Dostupné informace umožňují rozčlenit dotčené úvěry podle ukazatele LTV (loan-to-value) v momentě selhání, což umožňuje podrobněji analyzovat, jak tento faktor přispívá k růstu míry výtěžnosti. Vyšší hodnoty LTV v momentě selhání by měly indikovat vyšší potenciální ztráty a tedy nižší míru výtěžnosti (Graf 6). Z nejnovějšího šetření je tento vztah možné pozorovat zejména u úvěrů selhaných před rokem 2018, kdy průměrný rozdíl mezi dosaženou výtěžností u úvěrů s LTV pod 50 % a LTV nad 100 % dosahoval téměř 11 p. b., zatímco v posledních letech se tento rozdíl výrazně zmenšil (Graf 6 vlevo). Je však důležité zmínit, že vzhledem k uplatňování makroobezřetnostních nástrojů se počínaje rokem 2015 výrazně omezil objem poskytnutých úvěrů s LTV 90 % a vyšším, a proto je podíl selhaných úvěrů s vysokým LTV v posledních letech minimální. Makroobezřetnostní nástroje kromě toho také ovlivnily maximální výši hypotéky a měsíčních splátek vzhledem k příjmům žadatele (ukazatele DTI a DSTI), čímž přispěly ke zkvalitnění hypotéčního portfolia a vyšší dosažené výtěžnosti – nezávisle na hodnotě LTV. K vývoji přispěl také růst cen nemovitostí, který bankám umožnil dosáhnout vysoké výtěžnosti z prodeje zástavy, a to i navzdory nákladům spojeným s vymáháním a vysoké hodnotě LTV v momentě selhání.
U úvěrů, u kterých nebyl ještě proces vymáhání ukončen, banky očekávají, že míry výtěžnosti budou ovlivněny výší LTV, a to zejména u relativně nově selhaných úvěrů, zatímco u úvěrů, které jsou v selhání delší dobu, již výše LTV nehraje klíčovou roli (Graf 6 uprostřed).
Graf 6 – Míra výtěžnosti dle LTV při selhání
(k 31. 12. 2024, v %, osa x: rok selhání)
Za růstem průměrné souhrnné míry výtěžnosti u úvěrů na bydlení napříč šetřeními stojí několik faktorů, z nichž tři jsou patrné ze samotného šetření.
Za prvé, zejména data z posledních dvou šetření poukazují na výrazné zrychlení procesu vymáhání (Graf 5). S ohledem na skutečnost, že očekávaná míra výtěžnosti klesá s délkou, po kterou je úvěr v selhání (Graf 2), naznačuje toto zrychlení nárůst souhrnné míry výtěžnosti prostřednictvím zvýšení očekávané míry výtěžnosti.
Za druhé, je vidět, že banky postupem času zohledňují informace o dosažených mírách výtěžnosti ve svých očekáváních, což se projevuje tím, že napříč šetřeními se očekávaná míra postupně přibližuje k dosažené míře výtěžnosti pro úvěry selhané x let od referenčního data šetření. Zatímco v prvních dvou šetřeních činil průměrný rozdíl mezi dosaženou a očekávanou mírou výtěžnosti v posledních pěti letech před referenčním datem 21 p. b., respektive 27 p. b., v posledních dvou šetřeních se tento rozdíl snížil na přibližně 10 p. b. Souhrnná míra výtěžnosti tak není výrazně tlačena směrem dolů velkými rozdíly mezi dosaženou a očekávanou mírou výtěžnosti.
Za třetí, důvodem postupného růstu celkové míry výtěžnosti napříč šetřeními je skutečnost, že výtěžnost je v současnosti daleko méně ovlivněna výší LTV, než tomu bylo v minulosti, a zároveň podíl selhaných úvěrů s vysokými hodnotami LTV na celkovém objemu selhaných úvěrů klesá, mimo jiné v důsledku přísnější makroobezřetnostní politiky.
Kromě těchto faktorů měla na zvýšení míry výtěžnosti u portfolia úvěrů na bydlení vliv i řada jiných faktorů, jako je zájmena růst cen nemovitostí[6], které zvyšovaly hodnotu zastavených nemovitostí, nebo zefektivnění procesů vymáhaní ze strany bank například v podobě digitalizace a automatizace procesů, které snižovaly náklady na vymáhání.
Shrnutí
Míra výtěžnosti představuje z hlediska finanční stability a makroobezřetnostní politiky důležitý ukazatel pro posouzení bankou skutečně realizovaných ztrát v případě, že dlužník není schopen úvěr splácet. Analýza dat z dotazníkových šetření České národní banky přináší cenný vhled do toho, jak se míra výtěžnosti vyvíjí v čase. Získaná data ukazují, že napříč sledovanými portfolii průměrná míra výtěžnosti převážně roste nebo se alespoň drží na stabilní úrovni. U portfolia podnikových úvěrů a úvěrů na spotřebu je růstový trend méně výrazný a je doprovázen vyšší volatilitou. Pro tato portfolia se současně ukazuje, že banky jsou u posuzování očekávané a tedy i souhrnné míry výtěžnosti výrazně obezřetné. Výrazný nárůst měr výtěžnosti je vidět u portfolia hypotečních úvěrů, což je důsledkem několika faktorů – uplatňování makroobezřetnostních nástrojů při poskytování hypoték (LTV, DTI a DSTI) od roku 2015 a tedy kvalitnější úvěrové portfolio (měřené ukazatelem LTV), růst cen nemovitostí, menší objem selhaných úvěrů a rychlejší proces vymáhání. Z pohledu finanční stability se jedná o dobrou zprávu, která ukazuje, že procesy bank související s řešením selhaných úvěrů jsou účinné, v čase snižují ztrátovost selhaných úvěrů, a že odolnost úvěrových portfolií dlouhodobě posilují také uplatňované makroobezřetnostní nástroje při poskytování hypoték (LTV).
[1] Formálně byly úvěry garantované Národní rozvojovou bankou (programy COVID I – III) nebo Exportní garanční a pojišťovací společností (program COVID Plus).
[2] Protože množství informací, které jsou dostupné v jednotlivých kolech šetření, roste, bylo potřeba hodnoty normalizovat. Při tom jsme se snažili zohlednit maximum informací, ale pro první šetření (2015) máme data pouze od roku 2005. Váha posledních 10 let je tedy zvolena proto, aby byly údaje vzájemně souměřitelné a zahrnovaly co největší rozsah informací.
[3] Ke konci roku 2020 držely tyto banky přes 60 % selhaných spotřebitelských úvěrů celého bankovního sektoru.
[4] V českém prostředí se prodej selhaných úvěrů na trhu týká úvěrů na bydlení a úvěrů na spotřebu.
[5]Zpráva o finanční stabilitě pravidelně obsahuje informace o podílu selhaných úvěrů v jednotlivých sektorech ve větším detailu.
[6] Více Blog ČNB Český trh obytných nemovitostí: včera, dnes a zítra a Zprávy o finanční stabilitě.