Pokud má UK obnovit rovnováhu své ekonomiky a posunout se směrem od finančního sektoru k výrobě a průmyslu, musí „odmítnout svou roli v globálním kapitálovém a obchodním systému. Musí přestat absorbovat zahraniční kapitál a exporty a musí přestat s přizpůsobováním se politice přebytkových zemí. Tvrdí to Michael Pettis, na jehož úvahy o UK (úzce související s děním a politikou USA) jsme se s několika poznámkami (a mými interpretacemi) dívali včera a předevčírem. Dnes poslední díl tohoto triptychu zaměřený i na to, zda jsou „obchodní války válkami třídními“.

„Možná by bylo hezké si představit, že se správnou kombinací politik by se UK mohlo stát předním světovým vývozcem dluhu a aktiv, stejně jako průmyslového zboží. Podmínky, které vedou k jednomu, však mohou podkopat to druhé. A Británie musí vážně zvážit, jakou ekonomickou mocností chce být“. To píše pan Pettis k možnostem, které má UK. A princip můžeme to bez velké kreativity nasadit i na Spojené státy – viz ona včerejší a předvčerejší úvaha. Ekonom přitom dlouhodobě razí tezi, podle které jsou obchodní války v jádru válkami třídními. Asi bych nepoužil tak silné výrazy, ale koncept to je z mého pohledu logický a jednoduchý. O co jde?

Příčiny globálních obchodních nerovnováh „pramení z domácích politik, které určují, jak jsou v rámci zemí rozdělovány příjmy a bohatství. Vnitřní nerovnováhy země mohou vést k jejím vnějším nerovnováhám, které zase musí vést k vnějším nerovnováhám jejích obchodních partnerů“. Jinak řečeno, „boj o to, kdo co dostane v rámci země, se nevyhnutelně přelévá do obchodních a finančních konfliktů s jinými zeměmi“. Nebral bych to jako boj, možná spíše vědomá, či nevědomá přetahovaná, ale opět – princip platí. Konkrétněji:

V zemích, jako jeČínaaNěmecko,politikadlouhodobě tlumí příjmy pracovníků adomácnostív poměru k produkci. Tak, aby podpořilarůstvýroby. Když totiž velkou část národníhodůchoduzískají podniky…, může to prospět výrobnístraněekonomiky. Ale domácíspotřebaje pak příliš slabá na to, aby absorbovala většinu produkce. Je to proto, že slabáspotřebaje rubem transferů, které dotují produkci. Hovoříme tedy o stavu, kdy příjmy zpráceakapitáludomácnostízaostávají kvůli tomu aby byla podporována výroba. Mechanismů, které k tomu vedou, může být řada – vysokézdaněnífinancující všemožné přímé a nepřímédotacepodnikům, finanční represe snižující úrokovépříjmy domácnostía snižující úrokové náklady financování firem…

Podle pana Pettise existuje pouze pět způsobů, jak řešit výsledný převis nabídky: Nejlepší způsob, ale často politicky nejobtížněji proveditelný, je zvrátit původní politiku, která bránila růstu mezd v souladu s celkovou produktivitou. Druhým způsobem je podpořit domácí investice, ale to je často obtížné. Zejména v zemích, jako je Čína, které trpí mnohaletými nadměrnými investicemi do nemovitostí, infrastruktury a výrobních kapacit. Třetím způsobem je omezit produkci a umožnit růst nezaměstnanosti, což žádná vláda nechce. Čtvrtým způsobem je podpořit spotřebu zvýšením dluhu domácností nebo vládního dluhu. A pátým způsobem „je samozřejmě export přebytků k obchodním partnerům“.

Je to právě tento pátý způsob, který výrazně charakterizuje dnešní globální obchodní nerovnováhy s velkými obchodními přebytky některých zemí. Jejich podmínkou je ale i to, aby zbytek světa (což jsou v praxi hlavně Spojené státy a Spojené království) dosahovaly odpovídající obchodní deficity. Tedy aby se v nich zase více spotřebovávalo, než se vyrobí. V těchto zemích pak podle ekonoma panuje stav, kdy je „implicitně zdaněná produkce a zároveň se dotuje spotřeba“. Což je bod, o kterém se podle mě dá trochu polemizovat – včetně toho, nakolik je třeba spotřeba Američanů, jejich sklon a ochota zadlužovat se a podobně spíše kulturním „dědictvím“. Podobně jako je kulturním dědictvím Němců spořit a neutrácet.

Co s tím vším? „Aby se vytvořil stabilnější a spravedlivější globální obchodní systém, musí se země s přebytkem zaměřit na zvyšování domácí spotřeby prostřednictvím spravedlivějšího rozdělení příjmů. To znamená vyšší mzdy, silnější sítě sociálního zabezpečení, lepší veřejné služby a sníženou úvěrovou podporu/dotaci pro politicky zvýhodněná odvětví“. Tedy opak toho, co tyto přebytky původně vytvořilo. Což je stále stejné téma – pokud mají klesnout dluhy, musí své chování změnit ti, co si půjčují i ti, co půjčují. Pokud mají klesnout obchodní deficity, musí své chování změnit i ti, co mají přebytky…

Více z ekonomiky a trhů i na X: @JiriSoustruznik