Navazujeme poctivě tam, kde jsme ukončily svou pouť naposledy, takže
jsme v červenci vyrazily opět do Děčína a prošly do Hřenska a Českého
Švýcarska, v srpnu pak následoval třídenní pochod skrz Lužické hory a v
září jsme smázly za 2 dny hory Jizerské s přespáním na Prezidentské a
nevídaným zážitkem na trati z Harrachova do Jablonce. V těchto etapách
jsme se sehrály, výkonnost je srovnatelná, i když já jsem míň trénovaná,
zpočátku za Magdou poklusávám. Naučily jsme se plánovat trasy,
přespáváme vždy v nějakém penzionu ideálně se snídaní a večeří. Jdeme
pak až do večerních hodin a zpravidla jsme limitované ubytováním či
dopravou domů. Přeci jen musíme dorazit na spoje včas, protože intervaly
jsou v těchto končinách řidší. Cestou se kocháme, fotíme, Magda si cpe
pořád do pusy nějaké plody, na to je ona specialistka, skáče po
třešních, ohýbá se do borůvčí, rozplývá se nad brusinkami, drtí v
prstech maliny a ostružiny. V Jetřichovicích jsme se v hrozném vedru
vykoupaly na koupališti a pokračovaly pak Pauliným údolím na vrchol
Studený. Už víme, že musíme mít s sebou pláštěnky, dvakrát jsme se už
oťukaly s deštěm. Poprvé, když jsme našly azyl na zahradě známých v
Kytlici a místo pod širákem jsme dospávaly v dětském zahradním stanu
mezi medvědy a opicemi. To bylo také naposledy, co jsme šly „na těžko“
se stanem a spacákem. Neměly jsme se ani kde opláchnout, měly jsme nouzi
o vodu v těch největších červencových vedrech. Ale vždy jsme ty situace
nějak vybalancovaly a máme na vše krásné vzpomínky a poznaly jsme naše
soukromé trail angels, které jsme zcela spontánně díky sociálním sítím
objevily.

Pokračování 5.11. zde a začátek je zde