Česká republika v době od druhé poloviny roku 2021 vykazuje v rámci Visegrádské čtyřky suverénně největší nárůst cen elektřiny pro domácnosti. V paritě kupní síly má Česko elektřinu, ale i plyn prakticky nejdražší v EU, jak plyne i z dnes zveřejněných čísel Eurostatu za druhé pololetí roku 2024 (viz graf níže). A to je Česko ze zemí Visegrádské čtyřky dlouhodobě suverénně největším čistým vývozcem elektřiny. Samé paradoxy, zdá se. Odkud se berou?

Česko z visegrádského kvarteta zemí jako první upustilo od státní pomoci s platbami za energie. Už přes rok si tak tuzemské domácností platí energie samy, na rozdíl od domácností zbývajících zemí Visegrádské čtyřky. Navíc má Česko daně i poplatky, například poplatek za podporované zdroje elektřiny, v rámci visegrádského regionu relativně nejvyšší. Například Poláci ještě loni v prvním pololetí uplatňovali vratku pro chudší domácnosti.

Cenu elektřiny pro domácnosti dále významně ovlivňuje to, jak se poplatky za přenos a distribuci rozdělí mezi domácnosti a průmysl. V Česku je toto rozdělení nastaveno ze zemí Visegrádské čtyřky nejvíce ve prospěch průmyslu a v neprospěch domácností. Maďarsko zase zajišťuje relativně nejpříznivější podmínky domácnostem, na úkor tamního průmyslu. Slovensko a Polsko pak zatěžují domácnosti a průmysl zhruba stejně. Toto zásadně pomáhá vysvětlovat, proč je cena pro domácnosti v Maďarsku v paritě kupní síly takřka nejnižší v EU, zatímco v Česku nejvyšší. V případě cen pro průmysl už ovšem Česko zdaleka tak nelichotivě nedopadá, neboť se pohybuje zhruba na úrovni průměru EU. Zato průmyslové podniky polské, slovenské, a zejména maďarské čelí v prostém přepočtu do eur, bez uplatnění parity kupní síly měny, vyšším cenám než podniky české.

Ani tak však nelze tvrdit, že by elektřina byla v Česku levná. Zejména když je dlouhodobě zdaleka jejím zdaleka největším čistým vývozcem v rámci Visegrádské čtyřky. Polsko, a hlavně Maďarsko naopak prakticky trvale představují čisté dovozce elektřiny. Společně s Německem, Slovenskem a poněkud překvapivě Británií představují Polsko a Maďarsko země, do nichž Česko od roku 2021 do poloviny loňska vyvezlo v čistém vyjádření elektřinu vůbec v nejvyšší hodnotě. Česko tedy za řadu uplynulých let vykazuje aktivní bilanci v zahraničním obchodu s elektřinou se všemi dalšími zeměmi Visegrádské čtyřky; jeho vývoz tedy převyšuje dovoz, pokud ten se vůbec uskutečňuje. Přitom mají jeho domácnosti – naštěstí ne průmysl – elektřinu nejdražší. Což se samozřejmě veřejnosti obtížně vysvětluje.

Vůbec největším čistým odběratelem české elektřiny je ale Německo. V uvedeném období jí z Česka v čistém vyjádření získalo za 75,5 miliardy korun. Jde o příznak toho, že Česko z energetického hlediska představuje „sedmnáctou spolkovou zemí Německa“. Pražská energetická burza také spadá pod „lipskou burzu“, v posledních letech tolik „proslulou“. Přitom Česko má na poměry Visegrádu poměrně vysoce liberalizovaný trh s elektřinou. A není tedy od evropského trhu, zejména německého, izolováno tolik jako třeba Polsko, využívající stále ve velkém svoji vlastní uhelnou elektřinu.

Jednotný trh s elektřinou je ale v praxi EU spíše rozdělen na určité zóny, které odrážejí vlastní infrastrukturní a kapacitní možnosti – nejen přeshraničního – přenosu elektrického proudu. Český spotřebitel tak kvůli blízkosti Německa, intenzitě přeshraničního propojení s ním, platí za elektřinu na „německé burze“ v Praze „německou cenu“. Jeho platba se tudíž „německé ceně“ blíží více než platba spotřebitele polského, slovenského nebo maďarského. Přitom ovšem Češi vykazují kupní sílu, jež je sice v rámci Visegrádu nejvyšší, ale ani tak zdaleka nemá na kupní sílu Němců. Výsledkem pak je „česká elektřina německé ceny“ za „české platy“. To je klíčový důvod nejvyšší ceny elektřiny v rámci EU v přepočtu dle parity kupní síly měny.

Teoreticky je možné z „lipské burzy“ vystoupit a jednotný trh opustit. Takové řešení je však sporné, protože v jiných oblastech jednotný trh EU Česku zase jednoznačně svědčí. Účinnější by zřejmě bylo, pokud by česká strana – třeba i ve spojení s dalšími zeměmi, nejen Visegrádu – uměla být vůči Německu razantnější a kritičtější a více mu dávat najevo, že na „jednotném trhu není samo“. A že ze problematickou německou energetickou politiku, včetně vypínání tamních jaderných elektráren, může platit i český spotřebitel. Ostatně Švédsko Němce v tomto smyslu neváhalo ostře kritizovat loni koncem roku – podle Stockholmu za německý odchod od jádra platí i právě řadoví Švédové. Ale buďme korektní. Česko alespoň loni kritizovalo Němce za uplatňování zvláštního poplatku za tranzit a uskladnění plynu – a Berlín s ním nakonec skoncoval. I to se počítá.

Lukáš Kovanda, Ph.D.

Hlavní ekonom, Trinity Bank